Popis
Kostel Santo Sepolcro je malý osmiboký kostel mezi ulicí via San Martino a nábřežím Lungarno, v srdci Pisy. S pyramidovou střechou a kamennými zdmi vypadá jako malý hrad, ale není to stavba templářů.
Patřil johanitům, tedy řádu svatého Jana Jeruzalémského, později maltézským rytířům. Mnozí si ho pletou s templářským kostelem, ale je to omyl.
Uvnitř nese osm vápencových pilířů lomené oblouky a vysoký tambur s okny, zakončený jehlancovou střechou z lícových cihel. Dokola vede rovněž osmiboký ochoz: stačí se podívat vzhůru a pochopíte, jak je postavena.
Nenechte si ujít náhrobní desku Marie Mancini, neteře kardinála Mazarina a oblíbenkyně Krále Slunce Ludvíka XIV. O kus dál je studna s vědrem, které prý patřilo svaté Ubaldesce a z něhož čerpala vodu pro poutníky.
Zajímavé jsou i portály, každý v jiném stylu, s ozdobami z listů a mramorovými hlavami lvů nebo býků. Najdete tu také poprsí-relikviář světice z 15. století a obraz na desce, Madonu s dítětem, ze stejného století.
Název pochází z křížové výpravy, kterou vedl pisánský arcibiskup Daimbert. Po návratu chtěli Pisáni stavbu, která by byla zároveň kostelem, špitálem, hostincem a klášterem: interiér napodobuje Boží hrob, osmiboký vnější tvar připomíná Omarovu mešitu, kterou tehdy pokládali za Šalamounův chrám.
Deska na zvonici říká, že autorem měl být Diotisalvi, architekt Baptisteria. Badatelé o tom však pochybují, i proto, že nápis je na zvonici, a ne na kostele. Zůstává otevřené, zda vznikl před Baptisteriem, nebo po něm.
V 19. století restaurace odstranila podloubí z 16. století a barokní vybavení a odkryla původní podlahu, o více než metr níže než úroveň náměstí. Stavba je tak přesná, že celá budova se vejde do krychle o hraně asi 24 metrů, tedy 41 braccií.
Patřil johanitům, tedy řádu svatého Jana Jeruzalémského, později maltézským rytířům. Mnozí si ho pletou s templářským kostelem, ale je to omyl.
Uvnitř nese osm vápencových pilířů lomené oblouky a vysoký tambur s okny, zakončený jehlancovou střechou z lícových cihel. Dokola vede rovněž osmiboký ochoz: stačí se podívat vzhůru a pochopíte, jak je postavena.
Nenechte si ujít náhrobní desku Marie Mancini, neteře kardinála Mazarina a oblíbenkyně Krále Slunce Ludvíka XIV. O kus dál je studna s vědrem, které prý patřilo svaté Ubaldesce a z něhož čerpala vodu pro poutníky.
Zajímavé jsou i portály, každý v jiném stylu, s ozdobami z listů a mramorovými hlavami lvů nebo býků. Najdete tu také poprsí-relikviář světice z 15. století a obraz na desce, Madonu s dítětem, ze stejného století.
Název pochází z křížové výpravy, kterou vedl pisánský arcibiskup Daimbert. Po návratu chtěli Pisáni stavbu, která by byla zároveň kostelem, špitálem, hostincem a klášterem: interiér napodobuje Boží hrob, osmiboký vnější tvar připomíná Omarovu mešitu, kterou tehdy pokládali za Šalamounův chrám.
Deska na zvonici říká, že autorem měl být Diotisalvi, architekt Baptisteria. Badatelé o tom však pochybují, i proto, že nápis je na zvonici, a ne na kostele. Zůstává otevřené, zda vznikl před Baptisteriem, nebo po něm.
V 19. století restaurace odstranila podloubí z 16. století a barokní vybavení a odkryla původní podlahu, o více než metr níže než úroveň náměstí. Stavba je tak přesná, že celá budova se vejde do krychle o hraně asi 24 metrů, tedy 41 braccií.