Popis
Oblouky, dvojitá okna, kámen a cihly: na první pohled vypadá Palazzo delle Poste, pošta v Pise, jako středověký palác. Ve skutečnosti byl otevřen 28. října 1929 na jižní straně velkého náměstí Piazza Vittorio Emanuele II, mezi historickým centrem a novými čtvrtěmi. Jeho „pisánský styl“ byl zcela vypočítaný.
V roce 1924 vyhlásila obec soutěž a vyhráli ji inženýři Federigo Severini a Giulio Buoncristiani. Tehdejší tisk ho chválil právě za to: v projektu byly zohledněny některé z nejcennějších příkladů pisánské architektury. Výsledkem je volná směs novorománského a neogotického slohu.
Průčelí se otevírá půlkruhem na náměstí, které je kruhové. V přízemí běží dlouhé podloubí z půlkruhových oblouků na osmibokých kamenných pilířích a nad ním cihlové stěny členěné lizénami, s dvojitým oknem v každém patře a lomenými oblouky na dvou nárožních částech.
Uprostřed stoupá kámen bez přerušení až ke střeše. V hlavním patře je balkon s balustrádou, na který ústí balkonové dveře o třech světlech. Výše tři mramorové basreliéfy a další, kamenné, lemují trojdílná okna.
Vzadu mění palác tvář: střídá se umělý kámen a cihly s jednoduše omítnutými částmi, s dvojitými a jednoduchými okny. Zídka s kovanou železnou mříží to celé spojuje směrem k ulici.
Uvnitř vede předsíň do velké přepážkové haly, zastřešené rozlehlým světlíkem. Po obou stranách jsou dva malé lichoběžníkové dvorky a schodiště, mezi nimi hlavní. V horních patrech jsou kanceláře, archivy, jídelna a dopolavoro.
S palácem se změnila i tvář náměstí. Pryč jsou palmy a platany, nahrazené borovicemi přímořskými; pryč je velká nádrž s fontánou a kiosky s nápoji a ovocem, které byly shledány nevhodnými pro nové městské prostředí. V roce 1929 se vedle počítalo s Palazzo del Littorio, později nahrazeným palácem provinční správy.
Ten se poště velmi podobá, jako bratr: také ho navrhl Severini. Obě budovy tvoří pozadí náměstí ve tvaru exedry a uzavírají dvě osy Corso Italia a via D'Azeglio naproti široké přímé třídě viale Gramsci.
V roce 1924 vyhlásila obec soutěž a vyhráli ji inženýři Federigo Severini a Giulio Buoncristiani. Tehdejší tisk ho chválil právě za to: v projektu byly zohledněny některé z nejcennějších příkladů pisánské architektury. Výsledkem je volná směs novorománského a neogotického slohu.
Průčelí se otevírá půlkruhem na náměstí, které je kruhové. V přízemí běží dlouhé podloubí z půlkruhových oblouků na osmibokých kamenných pilířích a nad ním cihlové stěny členěné lizénami, s dvojitým oknem v každém patře a lomenými oblouky na dvou nárožních částech.
Uprostřed stoupá kámen bez přerušení až ke střeše. V hlavním patře je balkon s balustrádou, na který ústí balkonové dveře o třech světlech. Výše tři mramorové basreliéfy a další, kamenné, lemují trojdílná okna.
Vzadu mění palác tvář: střídá se umělý kámen a cihly s jednoduše omítnutými částmi, s dvojitými a jednoduchými okny. Zídka s kovanou železnou mříží to celé spojuje směrem k ulici.
Uvnitř vede předsíň do velké přepážkové haly, zastřešené rozlehlým světlíkem. Po obou stranách jsou dva malé lichoběžníkové dvorky a schodiště, mezi nimi hlavní. V horních patrech jsou kanceláře, archivy, jídelna a dopolavoro.
S palácem se změnila i tvář náměstí. Pryč jsou palmy a platany, nahrazené borovicemi přímořskými; pryč je velká nádrž s fontánou a kiosky s nápoji a ovocem, které byly shledány nevhodnými pro nové městské prostředí. V roce 1929 se vedle počítalo s Palazzo del Littorio, později nahrazeným palácem provinční správy.
Ten se poště velmi podobá, jako bratr: také ho navrhl Severini. Obě budovy tvoří pozadí náměstí ve tvaru exedry a uzavírají dvě osy Corso Italia a via D'Azeglio naproti široké přímé třídě viale Gramsci.